napsali o nás
Duo T´n´TPíše: Jiří Karel Řábek Řeklo by se, že v současném více než zatuchlém, ba co víc, smrdutě zahnívajícím a až chorobně pofidérním kulturním světě už člověka nemůže jen tak něco překvapit. Ale přesto v této už dávno mrtvé půdě zakořenilo další semeno protivné a tvrdošíjné lebedy, které se jen tak rychle nezbavíme. Na první pohled tito dva vykukové vyhlíží zcela neškodně a dokonce i jejich mluvený projev člověku nepřináší žádná utrpení. Sympatie jsou však ty tam, spustí-li svoje písně. Nejdříve tedy k samotnému repertoáru. Osvědčené hity, které zaštitují slavná jména jako Donovan Leitch či John Fogerty, jsou skutečně perlami v kdysi průzračném popovém rybníce, dnes již zarostlém brčálem a chaluhami. O to víc šokují blesky současné tvorby, které šlehají z onoho hvězdného nebe, do něhož volající je pak odvaha esteticky a co do umělecké úrovně pružných autorů. Zvláště pak jmenujme jednoho z nich – Jiřího Kadeřábka, který bohužel dosud, jak si jistě egoisticky myslí, namáčí svou bosou a múzou políbenou hebkou nožku do jednoho interpretačního lejna vedle druhého. Opak je však pravdou! Kam tento nedouk, plebejec,nenažranec a kýčař šlápne, tam nejen že tráva neroste, ale jako DDT je vyhubeno vše živé a k životu se probouzivší. Nedivme se proto, jeví-li se nám T´n´T jako cosi předčasně zakonzervovaného, neschopného dalšího vývinu a také tak trochu nemocné. Ale přejděme k interpretaci. Zvykli jsme si již, že zpěvákům tóny neladí, že nedosahují hlasových výšek, na něž tak urputně šplhají (není tam již zřejmě kyslík), že šišlají a vůbec komolí češtinu, pokud ovšem vůbec nezapomenou text. T´n´T ovšem všechny tyto tradičnosti natolik zvládají kamuflovat, že publikum mnohdy tleská, aniž by vlastně vědělo proč. Lví podíl na enormním sebevědomí těchto dvou drzounů, jež je zdrojem této zákeřné kamufláže, má zvláště bohaté rodinné zázemí Tomáše Ludvíčka, který nejen, že sám bydlí v jakémsi honosném sídle (jak si na něj asi vydělal?!), ale inspiraci a pravé umělecké rozpoložení může navíc bohatě čerpat na statku svých rodičů nedaleko Prahy, kde je rovněž ideální místo pro pořizování propagačních fotografií dua. Pro tohoto zazobaného a rozmazleného fracka tedy není žádným problémem exhibicionistické svíjení se u mikrofonu, doprovázené třemi táborovými hmaty na kytaru, při kterých ještě navíc vynechává malíček, asi aby si ho šetřil pro aristokratické držení sklenice na recepcích pro novináře časopisů o životě hvězd. Tereza Ženatá pak s dojemnou a někdy až soucit vzbuzující spontánností nezapírá svoje neumělecké, až se chce říct, antiumělecké rodinné zázemí. Zpívá, jako by volala na své děti přes hnůj na oběd, hru na vajíčko si zřejmě plete se setřepáváním rtuti na teploměru a při občasných pokusech o perkusivní vydávání zvuků ústy musí i ten nejotrlejší posluchač ihned odvracet svou tvář, aby si ji celou poplivanou otřel o kapesník či přímo umyl na WC. Jisté zdroje také konečně potvrdily dávné podezření, že paní Ženatá odchází ze svých vystoupení pokaždé s jiným mužem. Je to skutečně pravda a navíc se tím vysvětluje velmi nízká frekvence koncertů T´n´T (za kterou je arcit´třeba děkovat): důvodem jsou jen občasné služební cesty manžela Ženaté (nebo Ženaté manžela?!). Inu, zpěvačka se vším všudy! Duo T´n´T je tedy, jak vidíme, dalším případem, kdy sebevědomí a troufalost interpretů a autorů (a brzo jistě i vydavatelů!) totálně vytěsnily umění a zvláště pak čisté a kvalitní umění, umění založené na etice a lásce k bližnímu, potažmo pak lásce k dílu bližního, jež je naštěstí nezpochybnitelnou devízou aspoň nás, kritiků. |